Zemřela Blanka Žákavcová

ZA BLANKOU ŽÁKAVCOVOU

Za kolegyní a kamarádkou Blankou Žákavcovou jsem v posledních letech, ba desetiletích rád zajel, na kafe nebo jen tak – hlavně na kus řeči. Zpravidla mi nějaký ten „kus“ uvízl v paměti. Zejména tři, Blanko, teď když už mi nebudeš odpovídat, si nemohu nepřipomenout; jsou to vlastně myšlenky, které se díky Tobě u Vás zrodily:

První říká, že když člověk něco vědomě sleduje a dělá, ví, co sleduje a dělá. Takže když štípe v kůlně dříví a hází polínka ke stěně na hromadu – už to první polínko, které tam hází, letí „na hromadu“.

V životě, cestou světem to platí i o krocích, které děláme. Ty jsi vždycky dobře věděla, kam vedeš své kroky, kam směřuješ.

,,Nikdy nenajdeš, co nehledáš ´- to bylo druhé ponaučení. To podstatné, oč v životě běží, je dobré vědět a hledat. Mluvila jsi často o dětech, vnoučatech… Bytí v rodině, život rodiny jsi hledala a pro její dobro žila. A pro Boha, lásku Boží.

Hodně jsme o tom mluvili. Vždy jsem měl pocit, že jsi nekonečnou Boží lásku nalezla a pochopila, že je nekonečná. Její nekonečnost a její „logiku“ jsi chápala a prožívala. „Žiju si s Pánem Bohem,“ jsi občas utrousila.

A za třetí, pořád se mi ta myšlenka vrací, zraje – i naléhá: ,,Život je víc, než může smrt vzít´´. Myslím, věřím, ba mám naději, že je to pravda. Že je to pravda proto, že k životu patří, co dokáže dát, dávat. Mnoho dobrého jsi za života rozdala. To Ti smrt nikdy vzít nemůže. To dobré zůstává v našich srdcích.

Život jsi brala jako službu. Ta Ti skončila. Ego te absolvo.

Autor:  Zdeněk Vyšohlíd