O Domažlicích

Pohraniční a kdysi též královské město Domažlice se sousedním Chodskem patří k turisticky nejatraktivnějším místěm západních Čech. Bohatou historii kraje zde působivě dotváří klidná a průmyslem nedotčená krajina Českého lesa. Regionem dnes, stejně jako v dávné minulosti, prochází důležitá mezinárodní komunikace, která po staletí spojuje území Bavorska s českým vnitrozemím.

HRANIČNÍ MĚSTO DOMAŽLICE

Nejbližší okolí Domažlic bylo osídleno již v pravěku. Archeologické nálezy z milavečského mohylového pohřebiště, vzdáleného sotva 5 km od Domažlic, jsou datovány do 13. stol. př. n. l. Jedna z mohyl, vybavená výjimečnými milodary, obsahovala hrob významného válečníka z období střední doby bronzové. Známý bronzový vozík z této mohyly je dnes uložen v Národním muzeu v Praze - domažlické muzeum vlastní jeho přesnou kopii.

Klíčovou úlohu sehrálo Domažlicko v nově se formujícím knížectví Přemyslovců. V období 9. - 10. stol., kdy se začíná vytvářet hranice českého státu, dochází v bezprostředním okolí dnešního města k založení důležitého hradiště Tuhošť, které dalo název celému kraji a je dodnes uchováno v německém názvu města Domažlic - Taus i ve starém latinském ekvivalentu jména Tusta. Tuhošť byla důležitým správním bodem knížecí moci na jihozápadě Čech. Odtud bylo možné ovládat neklidnou bavorskou hranici i provoz na důležité stezce spojující Prahu s bavorským Řeznem a jihoevropskými státy. Stopy dvou v těsné blízkosti položených hradišť, jejichž existence je prokázána v 9. - 11. stol., jsou dosud patrné 3 km jihovýchodně od města mezi vesnicemi Smolov a Bořice.

Nejstarší psané zmínky o Domažlicích se vyskytují v opisu listiny knížete Boleslava II., který se hlásí do r. 993 a v němž český kníže postupuje nově založenému Břevnovskému klášteru u Prahy část výnosů ze cla v „Domasilicich“. Od tohoto data jsou zmínky o Domažlicích, které v 11. stol. zcela převzaly funkci zanikajícího smolovského hradiště, stále častější a průkaznější.

Jádro staré tržní osady Domažlic je kladeno do míst východního (Dolejšího) předměstí ke kostelu U Svatých, kde stával též kostel sv. Jakuba, vybudovaný zřejmě již v 1. pol. 11. stol. Rozloha raně středověkých Domažlic však byla pravděpodobně mnohem větší, než se donedávna předpokládalo. Svědčí o tom nálezy slovanské keramiky objevené i v prostoru pozdějšího opevněného města a na dalších místech v okolí Domažlic.

K významné fortiřkačně statutární změně lokality dochází v 60. letech 13. stol., kdy se trhová osada z rozhodnutí českého krále mění v opevněné královské město. Vznik nově vysazeného města spadá do období rozmachu zakladatelské a opevňovací aktivity českého krále Přemysla Otakara II. Tehdy se Domažlice spolu s dalšími vybranými příhraničními lokalitami stávají součástí velkolepého hraničního opevnění proti Bavorsku i jednou z důležitých opor Přemyslovy státnické politiky. Nové město bylo opevněno hradbami se dvěma desítkami půlválcových věží, příkopy a valy. Jihozápadní nároží města zesiloval hrad, na němž sídlili královští purkrabí. Protější nároží zaujal augustiniánský klášter a srdce opevněného areálu bylo vyhrazeno stavbě městského kostela Narození Panny Marie.

Pod pravomoc královských purkrabí náležely svobodné chodské vsi, o nichž se písemné prameny zmiňují výslovně teprve r. 1325. V nich žili Chodové - svobodní sedláci, kteří dbali o neměnný prěběh hranice českého království a bezpečný provoz na obchodní stezce procházející městem a směřující přes Pasečnici do bavorského městečka Furth im Wald. Pohraničním lesem, plným nástrah a nebezpečí, vedly z Domažlic i další stezky do Všerubského průsmyku a na falcký Waldmünchen. Také zde bděli nad ostrahou královský purkrabí, mýtný a chodští sedláci, kteří za výjimečnou službu získali od krále i výjimečné výsady.

Zaslouženou pozornost věnovali důležitému pohraničnímu městu i členové další české královské dynastie Lucemburkové. Janu Lucemburskému byly Domažlice častou zastávkou při jeho rytířských výpravách d Německa a Itálie. Blízký vztah k Domažlicím si zachoval i císař Karel IV., který je v Čechách nazýván otcem vlasti. Ten město v r. 1353 zařadil v královském zákoníku mezi vybraná města, která nemají být českému království nikdy zcizena ani zastavována. Sám však tento zákaz o 12 let později porušil. Měšťaněm se ale odvděčil četnými výsadami, které výrazně podpořily rozvoj města.

Poloha na Řezenské stezce nepřinášela městu pouze výhody. V r. 1373 vypálilo bavorské vojsko domažlická předměstí a vsi v okolí města. Největším nepřítelem středověkých měst však byly i zde četné požáry, při nichž vždy lehla popelem značná část městských domů, které byly v té době ještě z velké části dřevěné nebo hrázděné. Reformní učení upáleného českého kazatele a rektora pražské univerzity Jana Husa rozdělilo obyvatelstvo Domažlic do dvou znepřátelených táborě. Po vítězství radikálních husitů město opustila řada katolíků, především měšťaně německé národnosti. Domažlice se poté staly městem s výraznou převahou českého obyvatelstva, jehož orientace mezi starými katolickými řády a novým husitským náboženstvím často kolísala. Do tohoto období spadají časté lokální války mezi domažlickými husity a obyvatelstvem ze sousedního Bavorska.

K důležité historické události dochází takřka před branami města v r. 1431. Právě zde se měla odehrát rozhodující bitva V. křížové výpravy vedené proti českým kacířěm. Křižácké kontingenty, vyčkávající u Domažlic příchodu husitských vojsk, však při pohledu na blížící se husity propadly panice a daly se na útěk k blízké hranici. Husité poté křižáky pronásledovali až hluboko na německé území. Tradice této bitvy je dosud v okolí Domažlic velice živá.

Období pozdní gotiky a renesance přineslo městu rozvoj obchodu i řemesel. Významným vývozním artiklem domažlických měšťaně bylo pivo. Proslulost domažlického bílého piva z pšeničného sladu byla známa i v sousedním Bavorsku. V Chamu, zvaném česky Kouba, měli pro domažlické pivo vyhrazeno zvláštní skladiště. Významného postavení mezi řemesly dosahovalo také soukenictví, hrnčířství a další řemesla denní potřeby. Mění se i tvář města, ve středu Domažlic vyrůstá při kostele štíhlá městská hláska, která se stává již natrvalo nezaměnitelnou dominantou Domažlic. Zdokonaleno je také městské opevnění, vylepšené již v období husitských válek. Městské domy získávají charakteristické loubí, které je již v současné podobě zachyceno na nejstarším vyobrazení města z r. 1592.

Na poč. 17. stol. se Domažlice připojily ke stavovskému povstání, namířenému proti vládnoucí dynastii Habsburků. Po prohrané bitvě na Bílé hoře byla městu zkonfiskována značná část majetku. Jednalo se o chodské vsi s velkou částí hraničního hvozdu a další poddanské vsi. Město bylo opakovaně drancováno švédskými vojsky protestantské koalice i jejich protivníky - císařskou armádou. Z hlubokého úpadku v období třicetileté války se město pomalu vzpamatovávalo ještě na konci 17. stol. K obnovení významu, kterého město v rámci českého království dosahovalo v raném a vrcholném středověku, však již nedošlo.

Ve stejném čase prohráli boj o platnost starých privilegií i domažličtí Chodové. Jejich středověká instituce již dávno pozbyla původního významu a ze svobodných sedláků se měli stát nevolníci. Po zmařeném chodském povstání byl r. 1695 v Plzni popraven jeden z vůdcě odbojných sedláků, Jan Sladký Kozina. Chody i jejich popraveného vůdce vyneslo však na vrchol zájmu veřejnosti teprve české národní obrození.

Domažlice 18. a 1. pol. 19. stol. představují obraz malého příhraničního městečka, v němž se jen velmi pomalu rozvíjí průmyslové podnikání. K rozvoji obchodu přispívají místní trhy, na které přijíždějí i kupci a sedláci ze sousedního Bavorska. Po četných přestavbách, které následují po ničivých požárech, získává městská zástavba i veřejné budovy postupně barokní a následně i klasicistní podobu. Výrazněji se obraz města mění od pol. 19. stol., kdy se česká města zbavují krunýře hradeb a vnějšího opevnění. Také v Domažlicích jsou zbořeny dvě historické brány, odstraněny hradby a zavezeny hluboké příkopy, které město obklopovaly. Stejným způsobem se otevírá světu i historie města a sousedního Chodska. Domažlice navštěvují významní představitelé českého národního obrození a kulturního života. Vzniká Chodské muzeum a město s půvabným okolím se postupně stává vyhledávaným cílem turistů. K nejnavštěvovanějším místům českých turistů a výletníků patří vedle Domažlic také populární chodské vsi, Kozinův statek v Újezdě, Kozinův památník na Hrádku, městečko Klenčí s muzeem J. Š. Baara a pomníkem tohoto spisovatele Chodska na Výhledech nad Klenčím.
 

Turistům a rekreantům nabízí město kvalitní ubytování a příjemné posezení v 70 restauračních zařízeních, barech a stylových krčmách. Návštěvníci z Čech i zahraničí se zajímají též o malebné Chodsko, jehož jádrem je městečko Klenčí, položené na silnici směřující na falcký Waldmünchen. Nad Klenčím se zvedá hraniční pásmo lesů s nejvyšší horou Českého lesa Čerchovem, jež nese turistickou rozhlednu, která je v létě zpřístupněna veřejnosti. V horkých letních dnech dají mnozí z návštěvníků přednost blízkému Babylonu s přírodním koupalištěm a možností ubytování v hotelích, penzionech či kempu. Za návštěvu stojí též sotva 10 km vzdálené kopcovité Kdyňsko se zříceninami významných středověkých hradů, koupalištěm a rozhlednou na Korábu. Velkému zájmu turistů se těší i blízký Horšovský Týn, bývalé biskupské městečko s historickými kostely a biskupskou falcí, přestavěnou na rozsáhlý renesanční zámek, přístupný dnes v několika prohlídkových okruzích.