Vzpomínka na dlouholetého vedoucího plicního lékaře Domažlické nemocnice MUDr. Albína Mulače

Albín se narodil manželům Heleně a Albínovi Mulačovým 3. února 1929 v Plzni, kde byl následně také pokřtěn. Měl 2 starší sestry, Helenu a Jarku. 

Bydlel zde až do mladé dospělosti v Pražské ulici, tedy prakticky v těsném sousedství plzeňského Náměstí Republiky, kde současně ve stejném domě jeho rodiče provozovali drogerii. Říkával, že zde na náměstí se cítí opravdu doma. V Plzni také absolvoval celá školní leta včetně lékařské fakulty, kterou dokončil v r. 1953.

Již během studia začal být zaměstnán na anatomickém ústavu plzeňské lékařské fakulty, kde pracoval ještě i po dokončení školy nějakou dobu jako asistent. Následně se rozhodl věnovat spíše klinické medicíně, a v podstatě náhodně, tak jak to v životě leckdy bývá, víceméně pod vlivem jeho známého Ivo Hlavsy, který byl plzeňským pneumologem, přešel na plicní kliniku plzeňské fakultní nemocnice, kde pracoval několik let jako sekundární plicní lékař. Tehdy byla vzhledem k  poměrně výrazněji  rozšířené tuberkulóze pneumologie ještě základním oborem, přesto po atestaci z tohoto oboru ještě dodatečně navíc absolvoval atestaci z interny, která byla snad až po manželce Věře jeho druhou životní láskou.

Proč si tedy nezvolil jako povolání internu ? Odpověď se zdá být prozaická. Ještě během studia se totiž na prezenční listinu jedné z  přednášek z interny jeho spolužáci jen tak z legrace podepsali místo sebe tehdejším jistým čínským představitelem, jehož jméno začínalo písmenem Č. Přednášející, jinak vynikající plzeňský internista i přednášející , nelenil a dal to v rozčilení prozkoumat grafologovi, který řekl , že ten háček nad C zcela odpovídá háčku na jménu Mulač. Albínovi to již nikdy neuvěřili, že to nebyl on, takže se domníváme, že neměl na plzeňskou interní kliniku v atmosféře 50. let zrovna dveře dokořán otevřené.

Jeho manželka Věra, rozená Svobodová, pochází z oblasti Českého ráje, konkrétně z Turnova. Jejich svatba proběhla v r. 1960 na Moravě, a to na Břeclavsku, neboť Věra zde měla v příbuzenstvu faráře, Patera Havlase. Po svatbě měli záměr jít přeci jen blíže manželky rodišti, konkrétně se rýsoval Liberec, což se ale vedení plicní kliniky příliš nelíbilo a dostal víceméně takovou umístěnku na plicní oddělení Domažlické nemocnice, současně s nabídnutým bytem, jednoduše taková byla tehdy doba.

V Domažlické nemocnici pracoval jako vedoucí lékař plicního oddělení od r. 1961 až do důchodového věku, tedy prakticky dlouhých 30 let. Zde se jim postupně narodil v r. 1965 syn Pavel a následně ještě v r. 1971 další syn Martin. Ze vztahu staršího syna Pavla s manželkou Lenkou, rozenou Brožovou, se mu narodila v r.2004 vnučka Michaela. V Domažlicích samozřejmě nejprve téměř nikoho s manželkou neznali, Albín nám říkával, že zde na Chodsku trvá poměrně více let než člověka přijmou tzv. za svého, přesto si zde spolu s Věrou našli postupně řadu přátel a myslíme si, že ho tu za svého nakonec i přijali, byl zde velmi oblíbený, v ordinaci totiž s pacienty kromě nemocí mnohdy navíc také prohodil nějaké to slovo o životě.

Spoluzasloužil se o vybudování pěkně vybaveného bohužel již dnes neexistujícího plicního oddělení včetně bronchoskopií, ale se sebekritičností sobě vlastní opakovaně dodával, že za opravdového bronchoskopistu se může považovat jen ten, který současně dobře ovládá i mikroskopické cytologické hodnocení odebraných vzorků, a takových že je velmi málo, on sám se mezi ně při své skromnosti neřadil, přestože se o cytologii zajímal. Také se dosti zabýval problematikou funkčního vyšetřování plic.

Se zájmem koncem 80. let spoluuváděl do provozu v Domažlicích zcela novou neotřelou metodu vypovídající o jednotlivých typech funkčních poruch nejen celých plic, ale navíc nově unikátně jednotlivých plicních regionů, vyvinutou dřívějším přednostou plzeňské plicní kliniky Cyrilem Šimečkem, která je i přes dřívější vzájemné občasné rozpory i docela sblížila a stali se vlastně nakonec přáteli. Bohužel tato nová pěkná metoda profesora Šimečka částečně narážela na problémy s tehdy ještě nedokonalou výpočetní technikou.

Současně kromě pneumologie sloužil také pohotovostní služby první pomoci, což ale bylo na rozdíl od dnešní doby při ještě tehdy neexistující domažlické záchranné službě povinné, takže tady i z okna sanitky docela poznával domažlický okres.

Dále vyučoval na domažlické zdravotní škole budoucí sestry anatomii, tedy vlastně jeho původní obor. Mnohé ještě po letech říkají , že mají schovaný sešit s kresbami, rád totiž kreslil anatomické obrázky na tabuli, pěkně malovat opravdu uměl. Také leckteré sestry s úsměvem připojují, že když měl svátek, tak byly místo zkoušení tradiční oblíbené nanuky. Následně ještě poměrně kratší dobu vyučoval z důvodu tehdejšího nedostatku pedagogů na zdravotní škole latinu.

Jinak v důchodovém věku Albín ještě pracoval několik let jako revizní lékař domažlické pobočky Všeobecné zdravotní pojišťovny, a to přibližně do svých 72 let, kdy se pak již odebral definitivně do důchodu.

Během plicní kariery byl členem redakční rady časopisu Československé pneumologie, do kterého také svými články přispíval. Také měl leckdy přednáškovou činnost jak u nás tak občas v tehdejším východním Německu, se kterým měli pneumologové družbu, ale neměl tendenci se nikdy nějak výrazněji prezentovat. D

Důkazem toho je trochu úsměvná historka, že když se jednou účastnila jeho přednášky v Domažlicích manželka Věra, tak na něj pak byla chvilku naštvaná a vyčetla mu, co jsi to tam prosím tě na konci říkal. On totiž s humorem i moudrostí svojí vlastní přednášku suše zakončil slovy, že to co tady odpřednášel stejně nemá nějaký význam, takže publikum bylo asi trochu zaskočeno. Prostě se nebral příliš vážně a uvědomoval si vždy moc dobře jak je i tzv. sláva pomíjivá, navíc byl na rozdíl od manželky Věry spíše povahově skeptičtější. Nicméně na druhou stranu si za svými názory pevně stál a mnohdy lidem řekl přímo co si myslí. Neviděli jsme ho nikdy úmyslně zabít ani mouchu, ale přes jeho mírumilovnost byl v komunikaci občas vznětlivější, i když samozřejmě také nebyl vždy v právu, takže v politice by se asi brzy rozhádal. Jeho manželka Věra byla v jednání rozhodně diplomatičtější, takže se docela doplňovali.

Ano, hlavním motorem domácnosti byla Věra, ale Albín ji ochotně pomáhal a poctivě zařizoval potřebné rodinné záležitosti. Rozhodně nebyl soutěživý typ, takže v reklamním průmyslu nebo na olympiádě by nejspíše neuspěl. Přesto od Československé pneumologické společnosti dostal za celoživotní činnost v plicním lékařství docela všeobecně ceněnou pamětní medaili Jana Evangelisty Purkyněho.

Další jeho výhrou bylo i to , že tak nějak postupně nenásilně redukoval svoji denní krabičku vykouřených cigaret, až se z něj nakonec stal dokonce úplný nekuřák a současně i kritik kouření. Albín chodil rád po horách, o prázdninách často prostřednictvím internátů zdravotní školy takto s celou svojí rodinou postupně procestoval řadu míst tehdejšího Československa, moc se mu také líbilo rodiště jeho manželky, tedy Turnovsko a prostě celý Český ráj , dále měl samozřejmě v oblibě také blízkou nádhernou Šumavu, a to jak v létě, tak i v zimě. Jinak říkával, že doopravdy zcela bezstarostně šťastný se vždy cítil jako dítě v malebné obci v okolí Zbiroha , konkrétně na Zvíkovci, kde byl jeho strýc ze strany maminky Heleny mlynářem, trávil zde prakticky celé letní prázdniny. S úsměvem připojoval, že ho tam opakovaně na prázdniny z Plzně vozil zvíkovský řidič jménem Kotva, který dělával cestou na Zvíkovec tradiční přestávku v hospodě na radnickém náměstí na půllitr piva.

Jinak Albínovo mimopracovní životní vášní bylo také sjezdové lyžování, již za mlada jezdíval jako zdravotník s plzeňskou technikou na lyžařské kurzy, kde si našel řadu dobrých přátel. Do lyžování zapojoval během prakticky každého víkendu nejen již z dřívějška s oblibou lyžující manželku Věru, ale i celou rodinu. Jeho nejoblíbenější sjezdovkou byl šumavský Pancíř. Na běžky také občas rád chodil, ale vždycky na ně hleděl s respektem a sebekriticky říkával , že na nich pořádně neumí. Prostě jeho krevní skupinou byly sjezdovky.

Ačkoliv sám nehrál na žádný hudební nástroj, tak hudbu rád poslouchal , a to od vážnějších žánrů po populární zejména české písničky, což je vidět i podle dochovaných gramofonových desek. Víme, že také moravský folklor měl docela rád, konkrétně Jožku Černého si vždy rád poslechl. Především ještě v Plzni rád chodíval do divadla a do kina. Dále si rád četl, a to prózu i poezii, docela jsme ho obdivovali, jak byl ještě do nedávna schopný zpaměti odrecitovat některé dlouhé, i když poněkud zasmušilé verše jeho oblíbeného norského básníka Henrika Ibsena , který ho již za mlada tolik zaujal. Současně samozřejmě rád četl i odbornou literaturu.

Zároveň rád pořád něco sepisoval, např. během důchodu mnohé kapitoly z jeho oblíbeného interního lékařství z nashromážděných informací z časopisů za celý život. Také uměl slušně německy a anglicky, což on sám ale v rámci jeho sebekritičnosti zpochybňoval. Vždy tvrdil, že člověk se opravdu naučí cizí řeč až když v té zemi řadu let žije, navíc, že je potřeba zároveň pochopit ve výuce jazyka i jiné myšlení konkrétního národa. Měl díky své sečtělosti docela široký povšechný přehled, a to včetně historie a malířství. Lásku k malířství nejspíše získal díky svému otci, který ačkoliv měl vychozeno jen několik tříd obecné, tak měl podle Albínových slov pro obrazy prostě cit. Vzorem pro nás může být jeho opravdovost bez přetvářky v tom co zrovna dělal, aniž by si tím nárokoval nějakou reklamu.

Jak již z předchozích vět vyplývá, neměl sklony k frajeření, neměl potřebu se nějak zviditelňovat a soutěžit, příliš o sobě nemluvil, jednal bez zbytečných slov, působil spíše nenápadným dojmem. Ale troufáme si říct, že právě tyto jeho vlastnosti z něj vlastně nechtěně nakonec stejně skutečně ryzího frajera udělaly.

S manželkou Věrou měli opravdu hezký a pevný vztah, který trval přes 64 let. Vlastně až do posledního týdne svého života, do listopadu 2024, Albín dojížděl téměř každý den za svoji dlouhodoběji nemocnou manželkou Věrou do nemocnice, aby ji pak vždy mohl dát pusu na dobrou noc, mnohdy i se slzami v očích. Byl moc obětavý a jednoduše rodinný typ.

Albín sice nebyl zrovna typem baviče tzv. celé hospody, ale uměl pěkně svým typickým humorem zajímavě vyprávět, takže lidé se cítili v jeho společnosti většinou dobře. Především setkávání s jeho největším prakticky celoživotním veselým kamarádem, rovněž plicním lékařem Milanem Mayrem, s kterým se znal již přibližně od 15 let po příchodu Milana z Chorvatska do Plzně, byla plná humoru a samozřejmě také nějaké té vypité skleničky. Byli s Milanem jednoduše opravdoví kámoši. Albín tedy nebyl zrovna suchar, ani pro nějaké to jadrné slovo mnohdy nešel příliš daleko, takže ho někdy musela jeho mírná manželka Věra trochu krotit, občas se jí to i podařilo.

Na závěr bychom chtěli zmínit, že jsme se vlastně Albína nikdy nezeptali na jeho životní krédo. Ačkoliv chodil do kostela jen o Vánocích a Velikonocích, tedy nebyl přes jeho pokřtění praktikujícím katolíkem, tak si myslíme, že má jeho životní krédo a vůbec jeho pohled na svět docela blízko ke křesťanství. Albínovo teorií totiž bylo, že vědomí mezi jednotlivými lidmi na celém světě je jednotné, že se v podstatě každý uvědomuje v každém. Dodával k tomu, že když ublížíš kterémukoliv bližnímu na světě, tak jsi vlastně zároveň ublížil sám sobě. Tuto teorii s oblibou opíral o slova Ježíše Krista Cokoliv jste učinili jednomu z nejposlednějších lidí, mně jste učinili. Domníváme se, že se tímto Albín alespoň snažil většinou řídit.

Děkujeme Ti za vše…

Mulačovi