Při své práci se mimo jiné setkávám s dětskými skupinami od školek po středoškoláky a povídáme si o odpadech a jejich třídění. Děti mi pak ochotně pomáhají třídit smetiště, které jsem jim přivezla. Je zajímavé pozorovat, jak se jejich přístup k problematice s věkem mění. Zatímco v útlém věku vyhazují lahve, flašky, kelímky a rozbité hračky, později jsou to už plasty, papír a sklo. Malé děti si snadněji představí konkrétní věc, kterou se rozhodnou vyhodit, a také se přirozeně zamýšlejí nad možnostmi, které jsou v dané situaci vhodnější. Např. malé tričko dají mladší sestřenici a kaštan zvířátkům. Osvětu nezastavíš. Později děti častěji papouškují to, co se naučily, a přirozené přemýšlení potlačují. Neplatí to samozřejmě všeobecně, je to jen můj postřeh z četných setkání. Nechci tu zpochybňovat přínos nejrůznějších televizních šotů, které v lidech budují představu, že třídit odpady je normální a taky správné, jen se obávám, že podstata problému je hlubší. Ve vyšších ročnících lze probírat tzv. hierarchizaci odpadů tak, jak nám ji zakotvuje zákon o odpadech v § 9a. Představte si, že to není doporučení, ale zákonná povinnost! Musí být dodržována tato hierarchie způsobů nakládání s odpady:

1. předcházení jejich vzniku

2. příprava k opětovnému použití

3. jejich recyklace

4. jiné využití, např. energetické

5. odstranění, tedy skládkování.

Ale kdo z nás na to myslí, když něco vyhazuje? V Evropě se státy častěji poměřují v míře vytřídění odpadů k recyklaci, než v produkci těchto odpadů na hlavu. Dokonce se zhoubně předpokládá, že tento absolutní ukazatel souvisí s životní úrovní. Přece ti chudší mají méně věcí, a tudíž i méně odpadů. To je hodně nebezpečné zjednodušení. V roce 2014 produkovalo Bulharsko nejvíc odpadů na hlavu (24,9 t), Německo 4,8 t, Velká Británie 3,9 a ČR 2,2 t (zdroj: Eurostat). Všichni víme, že statistika je přesná hra nepřesných čísel. Záleží na tom, co který stát zaeviduje, i když metodika je jednotná, přístupy jsou odlišné. Nicméně stejně to něco vypovídá. Bulharsko jistě není nejbohatší evropskou zemí, záleží na celkové kultivovanosti a zodpovědnosti za vlastní jednání.

Myslím dokonce, že to souvisí i s osobní angažovaností ve vlastním životním příběhu. Pokud člověk žije s vědomím jedinečnosti a zodpovědnosti za to, jak se jeho příběh bude vyvíjet, nemusí propadat skepsi, že na něm nezáleží, že stejně všechno skončí na skládkách, že on to nijak nevytrhne a že to stejně nemá žádný smysl. Domýšlet důsledky vlastního jednání, nepřeceňovat je (se), ale také nebagatelizovat. Pojďme si teď společně přeložit jednotlivé body toho odstavce § 9a do běžného praktického jazyka:

1. Kdykoli se rozhoduji, že něco vyhodím, zamyslím se předtím, zda to nemůžu já nebo někdo jiný ještě na něco potřebovat. Příkladů najde každý spoustu: Mikrotenové sáčky, které nabízejí všechny obchody zdarma, můžu používat opakovaně, dokud se neznečistí nebo neroztrhají, můžu si je do obchodů nosit na další nákup nebo do nich balit to, co doma potřebuji uchovat. V domácnosti nemusím tudíž mít roli igelitových sáčků, a to ani do odpadkových košů, i tam můžu používat ty již lehce znečištěné. Když se mi něco rozlije, můžu to utřít hadrem, tak jak se to dělávalo vždycky. Nemusím mít doma roli papírových utěrek nebo dokonce alobalu, jehož výroba je extrémně energeticky náročná a možnosti jeho recyklace jsou omezeny. Mohu většinově používat látkové kapesníky i pleny. Oblečení můžu předávat těm, kteří je ještě užijí, v dnešní době je síť míst či kontejnerů na textil opravdu hustá. Veškerý biologicky rozložitelný materiál mohu kompostováním opět přírodě vracet. Nemusím kupovat zbytečnosti a zboží v nadměrných nebo vícevrstevných obalech. Nemusím nakupovat a používat jednorázové produkty – propisky, v nichž nelze vyměnit náplň, plastové nádobí, elektropřístroje, v nichž nelze vyměnit baterie… Nemusím obměňovat zařízení domácnosti podle módních trendů nebo nejnovějších technických možností. Můžu taky spoustu produktů sdílet s ostatními. Některé věci mohu použít na něco jiného nebo z nich něco vyrobit.

2. Pátrám po možnostech oprav či repasí – oděvů, výpočetní techniky, elektroniky, elektropřístrojů apod. Také na sběrných dvorech odpadů lze často najít místo, kde se shromažďují nejrůznější věci, které sice někdo vyhodil, ale jinému člověku se ještě můžou třeba po minimální úpravě ještě hodit.

3. To, co opravdu vyhodit musím, roztřídím tak, aby nebyla znemožněna recyklace a odložím to na příslušné místo – a to nejen naše obligátní pet lahve, dokonce ani ne jen plasty, papír, sklo, ale třeba i textil, dřevo, nábytek, elektroniku a elektrické přístroje, plechovky a další kovy, které se třeba ani „nevyplatí“ nosit do sběrny kvůli výdělku. To byste nevěřili, co se v domácnosti, která „není živa“ z konzerv, těch konzerv nashromáždí. Na některých sběrných dvorech odpadů jdou ještě dál. Sbírají se třeba jedlé oleje – velmi cenná surovina, ale třeba i audio či video nosiče. Samozřejmostí je oddělený sběr všech nebezpečných odpadů.

4. Energetickým využitím se rozumí pouze zařízení pro energetické využití odpadů (ZEVO), dříve s názvem spalovna. Sami odpady pálit nesmíme a v praxi ani neovlivňujeme, zda to, co vyhazujeme, putuje do ZEVO nebo na skládku.

5. Až na úplně posledním místě je skládka. Opravdu jen to, co prošlo sítem předchozích možností, musím vyhodit do koše a posléze do popelnice či kontejneru na směsný odpad. Divili byste se, jak málo věcí skutečně tuto cestu musí nevyhnutelně nastoupit.

Pojďme společně tuto úvahu uvést do praxe. Porozhlédněte se ve vlastních domácnostech, co byste třeba mohli dělat jinak. A až třeba zase budete organizovat nějaké společné setkání, nebalte všechny připravené dobroty do plastových či alobalových fólií, nenabízejte papírové či plastové nádobí, či jednorázové obaly všeho druhu, ale zajistěte mytí nádobí a rozlévání nápojů. Na každou akci nachystejte dostatek nádob na třídění vzniklých odpadů.